hana.zimanovaLežím na posteli a pomalu se nořím do svých emocí. Postupně, s hlubokým nádechem, procházím pocity vrstvu po vrstvě. Proč se cítím dnes tak stísněně? Co mi to připomíná? Vydávám se na cestu do mého dětství.
Jsem malá holka žijící ve svém světě. Miluji naši velkou zahradu. Tady objevuji celý svět. Ze starých dveří se stává loď a já pluji po moři vstříc novému dobrodružství.
“ Kapitáne, země na obzoru! Vyhoďte kotvu, zde přistaneme! Načerpáme vodu a doplníme zásoby jídla!“ Odpovídám sama sobě. Tenhle svět je pro mne vším. Utíkám zde hned po snídani, než se rozjede další domácí hádka a já pak skončím s brekem v peřinách. Raději uteču do svého světa.“
Cítím ten smutek. Znovu cítím tu prázdnotu a touhu po mámě, otci.
Vydávám na cestu do vnitřního světa emocí a spojení se svým vnitřním zdrojem, DUŠÍ. Vybírám si na cestu svého průvodce a ochránce a usedáme k táborovému ohni.
„Koho chceš přizvat?“ Vybírám si mámu a tátu. Společně usedáme do bezpečného kruhu kolem ohně. Obracím se prvně k mámě a pak k otci. „Moc jste mi v životě chyběli a nejvíce to, že jste tu nebyli společně pro mě.“
Naše duše spolu promlouvají s laskavostí a pochopením. A náhle mi to dojde. Ten příběh se opakuje celé věky!
Malá mořská víla
Malá mořská víla byla nejmladší dcerou mořského krále, která se zamilovala do prince ze souše. Jako malá jsem tuhle pohádku neměla ráda a nechápala jsem, proč se té krásné malé mořské víle nepodařilo získat srdce prince. Vždyť do toho šla celým svým srdcem, vyvinula takové úsilí, aby prince dostala…a nic. Přece byla ochotna obětovat úplně všechno.
Příběh o dvou světech, které se přitahují, ale nemohou se spojit. Není to možné. Když se o to malá mořská víla pokusí, skončí jako mořská pěna – spojení vody (symbolizující emoce a touhu) a vzduchu (něčeho velice neuchopitelného, co ale obyvatelé souše potřebují k přežití).
Moje maminka vydala velké úsilí, aby neztratila svého prince. Po narození jsem jí v tom zcela nevědomě pomáhala. Jenže děti nemohou zachránit své rodiče, to je zákon. Děti jsou malé a rodiče velcí. Jakákoliv, byť obětavá snaha dětí vyřešit rodičův problém, je předem odsouzená ke zmaru.
Konečně mi dochází, že mí rodiče pocházejí ze zcela odlišných rodin a s jinou výchovou. Jako moře a souše.
A kdo jsem tedy já?
Cítím v sobě dětskou rozpolcenost, ale já už jsem „velká holka“!
„Mami, tati, díky vám jsem tady, ve mě jste spojeni a také celé vaše rody. A i když vím, že k těm druhým, jiným, možná nemáte důvěru, možná, že dokonce cítíte zášť a nepřátelství, já jsem dcerou vás obou. Nebýt vás, nejsem já. A tak vás s láskou k vám prosím, požehnejte vašemu spojení ve mně.“
