hana.zimanovaStoupám po cestě vzhůru zasněženým lesem. Původně jsem chtěla jít po široké, vyšlapané, značené cestě. Jde pomalým stoupáním a míjí vrchol této hory. Dnes jsem se rozhodla, že chci dojít až na horu, na vrchol. Zpátečka, kousek se vracím a přede mnou se ukazuje zarostlá, zasněžená cesta. Mapa ukazuje, že vede přímo na vršek. Dobrá, zkusím to.
Hlavou mi běží víkend, který mám za sebou. Víkend plný konstelací, odhalování vnitřních pravd, programů, které určují náš život, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Strašně sprostě jsem nadávala, já, která si dává pozor, aby tak nemluvila a chovala se, tak jak se má. Dopr…, ……., …….,
TAKOVÁ HODNÁ HOLKA
Celý život jsem se snažila žít, tak jak se má. Pozorně, jsem sledovala lidi, kteří to umí. Pamatuji se, když jsem zůstala na mateřské se synem, jak jsem obdivovala svoji kamarádku, jak to vše doma úžasně zvládá. Má vždy vzorně uklizeno, navařeno, je upravená, na zahrádce ani plevel navíc, vždy si poradí s výchovou. Tak konečně mám vzor, jak to má být, tohle se mi líbí.
Už nevím, jak dlouho jsem ji dokázala napodobovat, ale nakonec jsem zjistila, že mne to šíleně frustruje, protože já tohle doma nikdy nevykouzlím, jako ona a ještě navíc mne to NEBAVÍ. Kolik lekcí v životě zaměřeny na VÝSLEDEK a POROVNÁVÁNÍ jsem ještě prošla?? HODNĚ!!
Stoupám po té cestě nahoru, je na ní čím dál víc spadaných stromů, musím je obejít. Objevuji stopy, někdo už tudy šel, tak to přece musí jít. Připadá mi to vše tak symbolické. Ano, to jsi ty, jít s davem po ušlapané cestičce tě nebaví, ty to prostě musíš mít vždycky jinak. Ano, to jsem já. Smích.
Někdo tudy už šel, ukázal mi cestu, to mne baví, ráda se INSPIRUJI. Tahle cesta symbolizuje moji vnitřní cestu, kam jít dál. Vím, kam chci dojít, ale netuším jak. A chci to vůbec?! Co znamená, že mi drak v mém horoskopu na tento rok říká, že mám žít SVOJI VNITŘNÍ PRAVDU??
Stoupám krok po kroku zasněženým lesem, občas po cestě, které se držím, nebo kráčím vedle. Les je čím dál více zasněžený, zírám na tu nesmírnou krásu, kdy zpoza zasněžených větví prosvítá slunce. Tou nádherou se mi svírá srdce.
Za chvíli jsem na vrcholu, les je čím dál krásnější a slunce zahřívá mou tvář. Přede mnou se rozprostře malá planinka s dvěma velkými kameny. Jsem tady, jsem na vrcholu, došla jsem svojí vlastní cestou. Po tvářích mi stékají slzy, okouzlena tímto místem a všemi pocity v srdci. Tak to je krása, tenhle pocit si chci zapamatovat, až půjdu po jakékoliv CESTĚ V ŽIVOTĚ, že to stálo za to.
Rozhlížím se, nikde tu není značka. Nejvyšší vrchol v okolí a nemá označení? Dívám se do mapy, rozhlížím po okolí. Podle mapy to vypadá, že je vrchol kousek dál. Jdu tedy po cestě, která už je zde vyšlapaná. Míjím hlavní cestu a dojdu na skryté místo v lese, kde je zapíchnutá tyčka s rezavou značkou. Tak takhle vypadá opravdový vrchol? Směji se. Je čas si dát teplý čaj a svačinu.
Vycházím na cestu, vůbec se mi z toho vrcholu nechce, nejraději, bych tu zůstala. Dá se v životě sedět na vrcholu?!
Jdu hřebenovou cestou dál, zastavuji se. Tají se mi dech nad sněžnou krásou, snažím se ji zachytit do fotek. Pomyslím si, už tu chybí jen srnečky.
Jdu tiše dál, když zaslechnu kroky ve sněhu. Vesmír vyslyšel mé přání. Opravdu to funguje. Dvě srnečky prochází nedaleko mne, na chvíli se zastaví, pohlédneme si do očí a zmizí velkými skoky v zasněženém lese. Jdu dál po cestě, přemýšlím, co já opravdu chci.
Dávám si ruku na srdce, teď zkus být chvíli ticho, ty tam nahoře. Uvědomuji si, že pořád přemýšlím, co je dobré pro druhé a pak čekám, že mi to stejné vrátí. To je ono. A ještě se zlobím, když se to těm druhým nelíbí. SRDCE, DUŠE, která v něm sídlíš, co chceš? Stále se učím ti naslouchat.
Cesta po vrcholu ubíhá, mění povrch, zatáčky, stoupání. Vnímám tu symboliku života. Můžu se zastavit, kdy chci, odpočinout, jít rychle, když plíce hlásí, že se potřebují pořádně nadechnout…
Náhle cítím, že už se chci vrátit domů. Poslední vrchol je přede mnou. Celkem lehce jej vystoupám a zjišťuji, že je ještě vyšší než ten předchozí. Nádhera. Po cestě potkávám lidi, zdravíme se, možná se tak zvláštně usmívám…
Pomalu klesám lesem k městu, ke svému domovu. Slunce se sklání za obzor, za chvíli skončí další den, pro mne den plný hledání své cesty, svých vrcholů, pocitů, uvědomění si, co v životě chci, ale také co ne.
Právě jsem odmítla jednu velmi „výhodnou“ nabídku spolupráce. Vím, že přesně splňuji podmínky, které hledají, ale tohle není moje cesta. Věřím, že čeká na toho správného člověka.
Tohle je mé symbolické hledání vnitřní pravdy po terapii rodinných konstelacích. Odkrývání vzorců chování, které žiji, a které mi už neslouží. Kdysi dávno, v dětství, nebo někomu v mém rodu, možná dobře fungovaly, zachránily nám život, pomohly nám přežít. Pokud jsou již nefunkční a slouží proti mně, je načase je přepsat. A hledat, co chci žít. Tady a teď.
Unavená uléhám do postele s teplým čajem a knihou
