hana.zimanova„Stojím v přístavišti a přede mnou je velká loď. Pluje do vysněných krajin Karibiku. Dívám se, v kapse mám lístek. Ano. Mám. Jen nevím, jestli mám odvahu nasednout? Není to náhodou Titanic?!“
Vnitřní svět člověka skrývá nekonečné příběhy a tohle je jeden z nich.
Vše co se nám děje, je odrazem našeho vnitřního světa
Vše co se děje uvnitř nás, děje se i navenek a naopak
Stále více lidí si uvědomuje, že osobní krize je přivádí k transformaci a hluboké proměně v partnerských vztazích, v pracovním prostředí, v rodinném systému i ve vztahu k sobě samému. Jako by něco v nás na začátku třetího tisíciletí pochopilo, že máme-li přežít, nutně musíme mnoho, ne-li většinu svých zaběhnutých vzorců vnímání, myšlení a konání radikálně změnit.
Toto „něco“ nás nutí se transformovat, není ale vždy vědomé. Ať už to má původ v našem vědomí, vědomí rodinného kontextu, nebo dokonce globální vědomí celé planety, přichází to, co nás nutí ke změně, zvenčí. Vnímáme to jako krizi v určité oblasti života.
Jednou z metod zpracování událostí, které nepříjemně ovlivňují nás život je EMI. Při práci s emočně zatěžujícími zkušenostmi terapeut pracuje s pomalými pohyby očí klienta. Díky přímému spojení mezi pohyby očí a emočnímu pamětí, je technika EMI schopna během krátké doby vynést na povrch i velmi „staré“ zatěžující vzpomínky, nově je v mozku „zorganizovat“ a tím zbavit ochromující zátěže. EMI působí překvapivě rychle a má dlouhodobý účinek.
Terapie využívá ozdravnou schopnost mozku, která je pro něj přirozená k vyléčení psychických potíží, jako když tělo léčí fyzické zranění
Při této metodě nás mozek „pouští“ do krajiny utajených příběhů, které jsou obrazem jeho emočního světa. Je to velmi podobné snům. Některé příběhy jsou vážně fascinující, až dozrálo mé rozhodnutí se o některé podělit. Tenhle příběh je o Lauře. Jméno je smyšlené a příběh vyprávím z pohledu sledujícího průvodce neznámou krajinou. Žádná z nás netuší, co nás čeká, já jsem jen v malé výhodě, díky tomu, že tyhle krajiny navštěvuji často, umím se v nich pohybovat a emocemi klienta se nenechám strhnout.
Přede mnou sedí Laura. Dlouhé blond vlasy jí spadají přes blankytně modré oči, v nichž se lesknou slzy. Vypráví mi své komplikované vztahy s muži. Zájemců je dost, stačí napsat na seznamku a víkend je plný. Je to vybraná elita, Laura je krásná a tak má to štěstí, že si může vybírat, do užšího výběru postoupí jen ti nejlepší. Mají vybrané chování, vypracovaná těla, jsou inteligentní a krásní. Většinou jsou i vtipní, mají kariéru, je s nimi zábava.
„V čem je tedy problém?“ ptám se.
„Ve chvíli, kdy jde do tuhého a chci dítě a rodinu, pomalu, ale jistě všichni vycouvají.“ Odpoví Laura se slzami v očích. „Jak si vybrat chlapa, když stejně všichni utečou?!“
Následuje vyprávění a popis různých příběhů s muži. Zeptám se na vztah s otcem. Laura se s ním v poslední době moc nestýká, proto, jak se chová k matce.
Laura si uvědomuje, že musí přijít vnitřní transformace, změna postojů. Jako by něco v ní pochopilo, že musí změnit něco, ne-li vše, ze svých zaběhnutých vzorců vnímání, myšlení a konání.
Navrhuji terapii EMI, která dokáže vynést na povrch zažité vzorce chování z dětství a rodinných vztahů. Tuším, že vztah s otcem zde hraje zásadní roli.
Jako první krok určíme větu, která vystihuje současný emoční stav.
Situace mi připomíná pohádku o Zlatovlásce, kdy Jiřík stojí před dvanácti zahalenými pannami a jednu si má vybrat. Jen tady je to naopak.
„Cítím strašný tlak, že si už musím vybrat, ale kterého? Muška, která by napověděla, tu chybí.
„Mám strach, že si nevyberu žádného chlapa!“
S Laurou se pohodlně usadíme do křesel, každá na své straně obrazovky. Jdeme s dobou. Chvíli mi trvalo si zvyknout na hlas z počítače, ale kromě toho, se nic nemění. Jsme v kontaktu a vnímáme vnitřní emoční příběh, který se tu rozvíjí.
Laura sleduje pomalý pohyb mé ruky svýma modrýma očima a opakuje určenou větu:
„Mám strach, že si nevyberu žádného chlapa!“
Přibližně po minutě přerušuji pohyb. „Lauro, nádech, výdech a zavři si oči. Co cítíš nebo vidíš?“
„Tlak na hrudi.“
Pokračujeme takto dál. Opakování věty sledujíce mé pomalé pohyby rukou. Nádech, výdech, zavřít oči. Co vidíš, co cítíš?
Pocity v těle se střídají. Pomalu se nám vynořují obrazy příběhu.
„Stojím v přístavišti a přede mnou je velká loď. Pluje do vysněných krajin Karibiku. Dívám se, v kapse mám lístek. Ano. Mám. Jen nevím, jestli mám odvahu nasednout? Není to náhodou Titanic?“
Vyzývám Lauru k odvaze, běž se podívat na loď, podívej se, zda je bezpečná. Na palubě stojí v pozoru námořníci. Každý na svém místě a každý ví, přesně co má dělat. Prošli tvrdým výcvikem a na loď se dostali jen ti nejlepší.
„Kdo tuhle loď řídí?“ Laura namíří ke kapitánskému můstku. „Kdo je tu kapitánem? Já?!“Laura se dívá na své oblečení. „Bílá uniforma mi sluší. Jak já můžu být kapitánem?“
„Lauro, jsme ve 21. století a ženy mohou být kapitánem. Vybrali toho nejlepšího a to si ty. Prošla jsi tvrdými zkouškami jako ostatní. Ty řídíš tuto loď!“
Krásná velká bílá loď pomalu opouští přístaviště a vyplouvá na širé moře. To je nádhera, splněný sen. Vše běží jako po drátku, posádka přesně ví, co má dělat. Pod vedením kapitánky vše klape jak má, bouří a jinými nečekanými událostmi proplouvá s lehkostí. Cesta je dlouhá.
Laura tráví většinu času na lodním můstku, má ráda vše pod kontrolou. Cesta je zdlouhavá, zná už všechny důstojníky a téměř všechny námořníky. Rozhovory s nimi si ve volných chvílích krátí cestu. Obzvláště s prvním důstojníkem vede ráda hovory. Jack je nesmírně inteligentní a má její plnou důvěru. Ve dnech, kdy je „trochu„ podrážděnější“ si ráda zaleze do kajuty a přenechá velení právě jemu. Jak závidí mužům, že tohle nemusí každý měsíc absolvovat.
Cesta na lodi se prodlužuje ještě více. Nečekaně je unesl proud dále od cíle. Je třeba doplnit zásoby a tak Laura rozhoduje o zastavení v Jihoafrickém přístavišti.
Sestup na pevninu je příjemný. Námořníci dostali zasloužené volno a tak až na posádku zajišťující loď v přístavu, se všichni s radostí vydají do malebného přístavního městečka.
Laura se vydává dále za město podél pobřeží, bosýma nohama vnímá pevnou půdu pod nohama. Je už nesmírně unavená. Má pocit, že celý její život je na moři. Připadá si stará a unavená. Sní o rodině a domově.
V dálce zahlédne krásný baobab. Pomalu a s mystickou vážností se k němu přibližuje. Ach ten je krásný. Usedá pod něj a po tvářích jí začínají stékat slzy. Chybí ji něha, láska, rodina, dítě?! Vše se jí honí hlavou. Splnila si ten nejúžasnější sen v životě a přece není šťastná.
Snad ten krásný strom vyslechne všechna má trápení. Vzpomíná na vrbu z dětství, které svěřovala všechna svá tajemství a přání. Vše se jí splnilo!
S uslzenou tváří usíná únavou v kořenech stromu při zapadajícím slunci. Probouzí se v noci. Poznává hvězdy, jsou tak stejné a přece jiné, prosvítajíce mezi listy baobabu. Uvědomuje si, že se jí vůbec nechce zpět. „Už jsem nasycena životem na moři.“
Vzpomíná, jak ráda doma meditovala. Usedá do lotosu, vnímá vlhký vzduch prosycený vůní země. Přestává vnímat celý svět, je jen tady a teď, jen ona a její baobab.
Laura přestává vnímat čas. Uběhly dva dny, nebo tři? Měla by se vrátit na loď, než ji začnou shánět. Odpovědnost se zoufalstvím opustit tento život se v ní perou.
Náhle se v dálce objevuje Jack. „Lauro! Měl jsem strach, že se ti něco stalo!“
Laura, sedíc v lotosu, pomalu zvedne své blankytné oči: „Jacku já se nevrátím, už nechci takto žít, jsem unavená věčným brouzdáním po moři.“
Jack na ni udiveně hledí, že by měla zrovna své dny? „Lauro, to přejde, pojď, odpočineš si a zas bude dobře.“
Zjevně nechápe, že to Laura myslí vážně. Najde v sobě poslední kousky zodpovědnosti a zvedá se za pomoci Jacka. Připadá si tak slabě, rezignovaně, unaveně.
Po návratu na loď se upraví a vyjde na palubu. Stojí zde na její rozkaz všichni důstojníci i námořníci, celá posádka. Je na ně hrdá, jsou to úžasní chlapi, vždy přesně vědí co dělat a bez podmínek plní její rozkazy. Jen to jedno ji nedokážou dát. Tohle se na lodi nenosí.
S bušením v srdci pomalu začíná mluvit k posádce. Z prvních slov jsou všichni zmatení, včetně Laury. Děkuje jim za výborně odvedenou práci, za nezapomenutelné zážitky při zdolávání bouří, za mnohaleté zkušenosti po jejich boku. Ví, že se na ně vždy mohla spolehnout.
„Dnešním dnem končí má cesta s vámi. Velení přebírá první důstojník Jack.“ Laura potlačuje slzy dojetí. Sbalené kufry jí odnáší na pobřeží. Prochází špalírem salutujících námořníků. Jejich bílé uniformy se zlatými knoflíky se lesknou v podvečerním slunci.
Laura stojí sama na pobřežním molu s kufry. Z dálky je slyšet potlesk námořníků. Můstek se zvedá, v hlavě ji na vteřinu probleskne myšlenka na něj skočit. Pozoruje loď mizející v západu slunce.
Laura se vrací zpět do Evropy, těší se domů. Tak dlouho tu nebyla. Cítí se unavená. „Konečně si odpočinu.“ Několik prvních dní Laura prospí. Jen jí, spí a odpočívá.
Nejraději by pořád spala, ale tělo už hlásí, že je zotavené a mysl se probouzí. Tak a co bude dál? Celý život na moři, vůbec neví, jak se žije na souši. Přeje si domov, rodinu, dítě, muže, dohnat vše co zameškala. Kde začít?
Vzpomínky se stále vrací na loď a k Jackovi. Vzpomene si na ni někdy? Na jejich dlouhé hovory na můstku a večery při hvězdách? Tajně doufala, že ji nenechá odejít anebo půjde s ní. Napíše mu. Na tohle přece nemohl zapomenout. Hlavou jí probleskne vzpomínka na jeho krásný úsměv, hluboké hnědé oči a svalnaté opálené tělo.
Laura usedá k dopisnímu papíru. Je to staromódní? Dopis psala možná naposledy jako malá holka z tábora rodičům. Nejprve dlouze sedí nad prázdným papírem. Jak začít? „Jacku, myslela jsem si, že noci strávené s tebou nebyly jen o potřebách námořníků na lodi, že to bylo něco víc. Ne, to je hloupé. Škrt. Jacku, chybíš mi. Chybí mi povídání s tebou pod hvězdami v nekonečném oceánu…“
Laura vypíše všechny své naděje, touhy a vzpomínky. Dopis končí slovy: „Jacku, jestli si mi věnoval aspoň jednu vzpomínku po odjezdu, znamená to, že si nezapomněl. Prosím přijeď!“
Každý den chodí Laura do přístavu obhlížet nové lodě, které tu zakotvily. Ani jedna není podobná té, na které strávila půlku svého života. Každý večer uléhá s nadějí. Její sny patří Jackovi a moři.
Jako každý den se jde po snídani projít do přístavu, koupí si nějakou rybu. Na moři si na ně zvykla a čerstvé ryby od rybářů jsou nejlepší. Aby chytla nejlepší úlovky, musí vstát brzy. Slunce se právě dere nad obzorem, když schází k přístavu.
Dnešní úlovky už zdálky vypadají lákavě. Laura přidá do kroku. Právě když si vybírá chobotnici, ty tak často nebývají na prodej, má pocit, že se na ni někdo dívá. Otočí se a tam stojí Jack. Připadá si jako v hloupém filmu, nenamalovaná, nepřipravená, jen v obyčejných letních šatech.
„Jacku! Co tu děláš?“
„Dostal jsem tvůj dopis, psala, si že mám přijet, tak plním rozkaz, kapitáne!“ Jack zasalutuje. Oba se rozesmějí a padnou si do náruče.
„Jacku, Jacku, ty si přijel…“ Laura potlačuje slzy dojetí.
Prochází se přístavem. V ranním spěchu si Laura nevšimla, že na okraji zálivu kotví loď. Její loď. Tedy dnes už pod Jackovým velením. Má pocit, že se neviděli roky. „Lauro, je to půl roku. Celé posádce je smutno po tvém přísném, ale spravedlivém velení. Všichni vzpomínají na kapitána v sukni, na boky jemně se vlnící v bílé uniformě, když kráčí po palubě a kontroluje, zda je vše v pořádku. Nechceš se vrátit? Rád ti velení přenechám.“
„Ne Jacku, už nechci velet. Vlastně ani nevím, co chci, ale myslela jsem, že ty…“
„Lauro, já o nás moc nepřemýšlel jako ty. A už vůbec jsem nepomýšlel, že snad by to mohlo být něco víc. Já nevím, jsem zmatený. Doteď jsem řešil jen práci a tvůj dopis mne nutí se zamyslet dál, stačí to pro život?“ Dlouze se zadívá Lauře do očí.
„Mám čtrnáct dní dovolenou. Můžu ji strávit s tebou?“
Laura nadšeně přikyvuje.
„Pronajal jsem malou loďku, můžu tě vzít na výlet?“ Loďka je tak malá, že ani nepotřebuje kapitána. Laura sedí na lavičce a nechává se vézt Jackem kolem pobřeží. Je to příjemné. Nemuset vydávat žádné rozkazy a nechat se unášet pobřežním proudem.
